1. Řezbáři

Svým uměleckým zpracováním dřeva se někteří truhláři specializovali na řezbářské práce, a tím vznikl nový obor - řezbářství. Řezby dřeva nacházíme u všech národů již na počátku lidské kultury. Podstata tvorby řezbáře spočívá v tom, že všechny výtvory vznikají odebíráním hmoty - dřeva. V řezbářských dílnách vznikaly světské či sakrální sochy, plastické deskové obrazy, reliéfy, vyřezávaný nábytek, luxusní výrobky či předměty k dennímu použití pro domácnost nebo osobní potřebu.

Obecně můžeme řezbáře rozdělit do dvou základních skupin. Do první řadíme kvalifikované a poučené, s vysokou uměleckou úrovní, především vyučené řezbářskému řemeslu nebo absolventy odborných řezbářských škol. Druhá skupina zahrnuje lidové tvůrce, kteří většinou zůstávají v anonymitě a jejich výtvory odrážejí umělecké nadání bez hlubšího zvládnutí řezbářského řemesla a poučení. V jejich tvorbě převládá řemeslná i umělecká naivita, která však v konečném výsledku umocňuje výslednou výtvarnou hodnotu. Tvorba lidových umělců je součástí našeho kulturního bohatství, nenahraditelným svědectvím doby, estetického cítění i dovednosti minulých generací.

Ve 20. a zejména v 21. století je tomu už jinak. Lidová tvůrčí činnost, pozitivně i negativně, odráží všechny společenské, hospodářské, technické změny, ke kterým společnost dospěla.

V době gotiky nabylo řezbářství velkého významu. Sloužilo především kostelním potřebám. Interiéry svatostánků obohacovaly nesčetné sochy svatých a světic, bohatě členěné oltáře, objemné a vyřezávané kostelní lavice, křesla apod. Řezbářské výrobky bývaly v té době pestře malovány, nebo aspoň částečně zbarveny tak, že hlavy, ruce a obnažené části těla měly přirozenou barvu těla a roucha pak byla zlacena. Středověcí řezbáři často sochu zhruba vyřezanou polepovali plátnem nebo na ni nanášeli jemnější detaily štukem a pak je malovali.

V letech 1500 až 1550 dospělo dřevořezbářství k velkému rozkvětu, na kterém měli velkou zásluhu impresoři (tiskaři). Ke kulturní důležitosti dřevořezbářství přispěl tedy i význam knihtiskařství. Mnoho námětů k řezbám obrázků poskytovalo nejen náboženství, ale zhotovovalo se i mnoho pohledů na města, mnoho zeměpisných map, slavnostních průvodů, podobizen ve všech velikostech, ilustrací ke spisům jak vědeckým, klasickým, k cestopisům i kronikám tak i k herbářům a kalendářům.

Ve druhé polovině 16. století ustoupilo dřevořezbářství mědirytectví a negativní vliv na jeho zanikání měla i třicetiletá válka. Tou dobou se do dřeva řezaly pouze karty, slabikáře, kalendáře apod.

V roce 1770 způsobila změna techniky práce v dřevořezbě převrat. Do roku 1770 se provozovala dřevořezba tak, že se obecně užívalo prkének (hruškových nebo jabloňových) po délce řezaných a nástroj, jímž se pracovalo, byl nožík, který se držel v ruce podobně jako pero při psaní. Po roce 1770 se ke zhotovení ploten (štočků) užívalo dřeva řezaného napříč a pracovalo se na něm rýtkem.