1.4. Kohátníci - dobyvatelé pařezů

Pařezy se dobývaly ručně za pomoci sekyry, sochorů, později i mechanických, dřevěných a okovaných heverů. Jednoduché a výkonné zvedáky vyráběli tzv. heverníci, specializovaní koláři.

V muzeu řemesel v Deštném v O. h. je ve stálé expozici vystaven takový hever, který pochází z nedalekého Sněžného. S jeho pomocí se nejen dobývaly pařezy, ale i nakládaly mohutné klády. Jeho využití bylo založeno na principu páky, řetězu, okovaných otvorů a železných kolíků.

 Pařezy dobývali dřevaři - specialisté, říkalo se jim kohátníci. Byla to zvlášť tvrdá práce. Kořeny se musely nejdříve obnažit od kamenité zeminy a zarostlých kamenů, přesekat sekerou a za pomoci dlouhého dřevěného sochoru, zhotoveného z pružného kmínku, celý pařez vyvalit ze země. Po dalším očištění od hlíny se pařez nakonec dopravil z lesa na přístupové místo k odvozu. Druhá půlka dřiny nastala u chalupy nebo v místě, kde se pařezy připravovaly k dalšímu zpracování a využití. Houževnaté pařezy kladly odpor dobře nabroušeným pilám, několika druhům seker, různě velikým klínům z tvrdého dřeva či železa.

Pařezovým dřevem se topilo ve sklářské peci, při výrobě potaše potřebné do sklářského kmene, používalo se také k vyplnění milíře na pálení dřevěného uhlí, k vytápění pecí při pečení chleba i k dalšímu topení. Lidová moudrost, podložená tvrdou zkušeností potvrzovala, že u pařezů se člověk ohřeje hned třikrát. Poprvé když se dobývají, podruhé když se řežou a štípou, potřetí když se s nimi zatopí.