1.1. Dláta a palice

Dláta a palice jsou základními nástroji, se kterými řezbář pracuje. Dlát je obrovské množství různých druhů, které se od sebe liší velikostí, tvarem a profilem ostří. Dlát a jejich tvarů je prý tolik, že mezi ně patří i taková, která se používají jen jedenkrát v životě. Prý právě proto nesmí chybět v kolekci.

Na dláta byli řezbáři vždy citliví. Sada řezbářských dlát zavěšených na stěně, to bývalo v řezbářově dílně jako oltář. Byla to jeho chlouba, opravdový řezbář si počínal při práci jako při modlitbě. Jen nerad bral na dláto dřevěnou paličku, tak jako dobrý vozka na koně bič. Dlátu spíš domlouval než bil. Profilovaná dláta slouží pouze k práci rukama. Mezi dláty jsou i taková, na které se uhodit nesmí, ty řezbář odděluje, balí do flanelu a ukládá zvlášť. Žádný řezbář by za svého života jediné ze svých dlát neprodal, i kdyby neměl co jíst. Dláto bylo posvátné, děděné z otce na syna, opatrované jako oko v hlavě.

Dláta musela být ostrá, dobře nabroušená. Tehdejší mistři neprozrazovali tajemství svých brousících postupů. Vždy si dláta brousili sami, jakoby i zde platilo, že fajfka, žena a dláto se nepůjčují.

Sady svých dlát měli řezbářští dělníci i tovaryši zabalené do speciálně sešívaných měkkých dek, kam je každý večer znovu ukládali střídavě ostřím a „heftem“ proti sobě. Prsty na břit nikdy nesahali, nikdy je nečistili holou rukou. Vždyť ruka je vlhká, upocená. Byli na ně žárliví, a dostal-li někdo dláto od svého mistra, bylo to víc než projev úcty i víc než výuční list. Bylo to vyznamenání.