1.1. Koláři - koloději

Kolářství patří mezi základní tradiční řemesla, která po staletí ovlivňovala život a hospodaření člověka. Lidé těmto řemeslníkům říkali koláři, kolodějové či nápravníci, ostatním také podstavkáři.

Byli to skuteční odborníci a mistři svého řemesla. Kolář byl vedle kováře, s nímž nezbytně spolupracoval, pro vesnici nepostradatelný a vážený. Poměrně často je nacházíme ve společném cechu, protože pracovali na společném díle. Kolář vytvořil dřevěné dílo, které kovář okoval. Pro pořádek mezi nimi byl kovář povinnen koláři vůz okovat, ale sám nesměl vozy překupovat a obchodovat s nimi. Kování nebylo pouze funkční, ale neslo i prvky výtvarné a ozdobné, každý hřeb byl ručně vykován na kovadlině. Byla to nádhera, když hotový vůz stál před kovárnou.

Koláři se po staletí zabývali výrobou vozů všech druhů, kočárů, dopravních saní, jejich dřevěných součástí, zejména loukoťových kol, hospodářského nářadí jako jsou pluhy, brány, válce, trakaře, kolečka a nespočetné množství dalších výrobků.

Už ve 12. století koláři úspěšně pracovali vedle zručných bečvářů, kotlářů, ale i soustružníků, pohárníků, číšařů, či řezačů mís.

Také v právech jihlavských se uvádí jméno nápravník. Jde o znamenité řemeslo, které ve druhé polovině 15. století pod jménem nápravník zahrnuje všechny ty, kdo dělali nápravy, podstavce a kostry do vozů, do saní. Později se tomuto řemeslu říkalo „korbařské“ nebo „štelmařské“, také „podstavkářské“. Lze usoudit, že kolář v této době zhotovuje celý vůz. Jméno „vozáků“ postupně v Praze zmizelo, v ostatních městech byli všude především koláři.

V Rakovníku bývali pospolu aspoň tři koláři, v Táboře r. 1432 jich bylo pět, v Kutné Hoře měli samostatné cechovní společenství, jinde byli zahrnuti v cechu kovářském či jiném. V Praze měli svoji samostatnou organizaci na konci 15. století. Ve Starém Městě získalo měšťanství 10 kolářů, jedenáctý se zřejmě nazýval nápravník (1517). V roce 1524 přišlo na radnici k přísaze 12 kolářů a jeden nápravník. Čtyři koláři byli mezi konšeli na Malé Straně, dva na novoměstské radnici. Na Starém Městě nebyl v městské radě kolář. Kolem roku 1524 se mezi pražskými cechy objevuje také cech kolářský. V Turnově se v roce 1519 společně domlouvá proti dlužníkům cech kovářů a kolářů. V polovině 18. století je v Králíkách dle tereziánského katastru uváděn 1 kolář a v roce 1836 v Mladkově čtyři koláři. V České Třebové působil od roku 1830 až do roku 1936 proslulý kolářský rod Janderů. Vyráběly se vozy na uhlí či nákladní „stoláky“ pro parnickou továrnu HPS, také žebřiňáky, trakaře, stavební kolečka - zednická „tůčka“. Poslední kolář František Jandera byl nucen pro nemoc firmu zlikvidovat. V letech 1884 - 1918 působil v České Třebové kolář Čeněk Schejbal, v letech 1860 - 1898 Josef Pospíšil a další. Na Parníku, městské části České Třebové, tehdy ještě samostatné obci působil kolářský rod Řeháků a Hýblů. V Klášterci nad Orlicí působil například od počátku 20. století známý kolářský rod Koblížků v domě čp. 82. František Koblížek se narodil v roce 1898, kolářem se vyučil v roce 1916, tovaryšskou zkoušku složil v roce 1922 a založil kolářskou živnost. Vyráběl menší i velké vozy, vozíky, trakaře, řeznické špalky, ale i kosiska, sáňky, lyže a další drobné výrobky pro sousedy.

V kolářské výrobě v 15. století lze pozorovat zvýšenou specializaci. K výrobě vozů a dalších výrobků používali koláři houževnaté dřevo, zejména jasanové, jilmové, javorové. Jako „vazového“ dřeva uplatnili břízu. Tam, kde nepotřebovali houževnaté dřevo využívali bukové, dále velmi tvrdé a husté habrové a dubové. Na korby kočárů a části, které nepotřebují houževnatosti a nejsou vydány značnému namáhání, užívali topolové, smrkové i jedlové dřevo. Důležité bylo, aby bylo zcela bez kazu, pevné a houževnaté. K vlastnímu zpracování používali tenká kulatá dřeva, silné fošny, špalky a klády, které štípali, rozřezávali a rozmítávali buď ručně, nebo ve větších dílnách i strojově. Křivé součásti, které v kolářství jsou potřeba ve značném množství, zejména při výrobě kočáru, zhotovovali ohýbáním. Často však raději zakřivené části vyřezávali z rovného dřeva i na úkor pevnosti, kdy se vlákna porušila. Pokud byla k dispozici dřeva křivě rostlá, (těch byl většinou nedostatek), tak se plně využila a zpracovala. Výplně kočárových koreb vyklenovali rovněž ohýbáním na příč ke směru vláken, tím že je houbou navlhčili a přidrželi u ohně.

Ohýbání se provádělo napařováním dřeva. V kotli, který stál opodál dílny se topilo, pára se hadicí přiváděla asi do třímetrové bedny, dřevěné nebo plechové, kde byly narovnány hotové dílce k napaření. Doba paření se měnila podle síly dřeva. Výrobky se ohýbaly podle forem, které se upevňovaly pomocí klínů a ztužidel. Takto „zašponovaný“ dílec musel někde poblíž kamen řádně vyschnout. Potom se už získaný tvar nezměnil.