1.2. Nápravníci

Byli to výrobci dřevěného hospodářského nářadí, zejména loukoťových kol. Ve 14. a 15. století nalézáme řemeslo, značené jako „Wagenmacher“. V roce 1391 byl přijat jako měšťan ve Starém Městě pražském mistr, jehož řemeslo bylo uváděno jako „Wagenmacher“. Po něm přibyli další, česky se jim říkalo „vozáci“.

Ti hotovili celý vůz. Vedle nich existovali koláři specialisté, dělající kola. Vozáci i v sousedních zemích, například v Polsku, v Krakově se skutečně vyskytují s koláři vedle sebe.

V 15. století je nalezneme ve všech lidnatějších venkovských městech. V druhé polovině 15. století „nápravníci“, dělali nápravy, podstavce a kostry vozů a saní. V 16. století se jmenují „korbaři“ nebo „štelmaři“, také „podstavkáři“. Vyráběli „fasuňky“, vozy „pivní“, vozy „k vezení lesa“ (dřeva), „formanské“, také „furmansky“, selské žebřiňáky („rebreny“) na obilí, ale také lehké vozy „kotčí“ a kočáry „špertlochem“ (plachtou) kryté. „Kolečníci“ dělali kolečka nebo trakaře, dříve se jim také říkalo „tačky“, „hůnt“. Kolář vyráběl také okované káry, „kary“ pro kamenické mistry a okovaná pivovarská kolečka.

Svatební poselství krále českého Ladislava do Francie mělo s sebou r. 1457 několik pozlacených vozů komorních. Cena formanského vozu se třemi koňmi byla odhadnuta v roce 1506 na 15 kop českých grošů. Za kočár (vůz krytý lehký) v roce 1504 bylo požadováno 7 kop českých grošů. V Stříbře kovář v roce 1522 žádal za zhotovení dvou kol, voje a „vozy“ 32 grošů českých. Vůz komorní byl ceněn v roce 1511 na pět kop českých grošů. Koláře v době první republiky zastupovalo Odborné společenstvo kolářů pro politický okres Jičín v Jičíně.