1.3.2. Vznik českého rodového loutkového divadla v 18. století

S přechodem loutkářů na venkov souvisí vznik loutkového divadla hraného v českém jazyce. Venkovské obecenstvo rozumělo jen česky a zahraniční komedianti se museli přizpůsobit. Zřejmě v českém prostředí museli používat českých pomocníků, z nichž časem vyrostli samostatní principálové hrající česky, budoucí zakladatelé loutkářských rodů.

Známe několik desítek rodin, v nichž se loutkové divadlo dědilo po mnoho generací z otců na syny. Mnohé z nich působily nepřetržitě od konce 18. století nebo od začátku 19. století až do století 20. a v mnoha případech až do nedávné současnosti. K nejstarším loutkářským rodům patří Kopečtí, Finkové, Kočkové, Maiznerové, Dubští, Kludští, Vídové, Malečkové. Později jsou doloženy další loutkářské rody - Kaiserové, Pekové, Lagronové, Flachsové, Karfiolové, Rumlové, Třískové, Kellnerové, Janečkové, Vocáskové a řada dalších.
Legendární postavou našeho obrozeneckého loutkářství se stal Matěj Kopecký (1775 - 1847), který působil zejména v jižních Čechách a zemřel v Kolodějích nad Lužnicí. Říká se, že zemřel na návsi s komediantským bubnem u pasu při zvaní na večerní představení. Je doložena také loutkářská činnost jeho otce Jana Kopeckého už v    80. letech 18. století. Kopečtí tedy patří nesporně k nejstarším a později nejrozvětvenějším českým loutkářským rodům.

Každý rod si po řadu generací udržoval svůj repertoár, v němž obvykle bývalo kolem dvaceti her, u některých loutkářů i více.